Listy v dlani

Co vázat?

Vázat můžete téměř cokoli. Nejjistější je začínat s prázdnými listy a postupy se naučit na vazbě jednoduchých sešitů, bloků a zápisníků. Za úplně nejjednodušší považuji jednosložkové sešity a za velmi vděčná fotoalba, i proto, že nějaké fotky k vyvolání a ke vzpomínání má snad každý.

Později si můžete svázat např. skripta z přednášek, ročníky oblíbených časopisů, zápisky z cest nebo recepty. Fantazii se meze nekladou a postupně se můžete pouštět do složitějších projektů a vymýšlet vlastní návrhy.

Materiál a nástroje

V začátcích si pravděpodobně vystačíte s materiály dobře dostupnými v papírnictví nebo ve výtvarných potřebách – běžným kancelářským papírem a barevnými kartony (čtvrtkami). Náročnější může být shánění knihařského plátna a lepenky. Dobrou zkušenost mám např. s VOSS Žádovice, kde nabízejí i spoustu dalších knihařských materiálů. Ostatní potřeby jsou již spíše drobnější a některé nevyužijete vždy – knihařská nit, vosk, gáza, různé paspulky a kapitálky, případně kování. O lepidlu se zmiňuji samostatně.

Pokud jde o nástroje, neobjedete se bez odlamovacího nože, knihařské kosti a šídla. Rozhodně oceníte pevnou podložku nebo větší pracovní plochu. Hodit se budou i tužka, nůžky a dlouhé, nejlépe kovové pravítko. Občas přijdou vhod i další nástroje, např. děrovací kleště v případě japonských vazeb.

Zatím jsem zmiňovala skladnější nástroje. Pokud se do knižní vazby ponoříte hlouběji, brzy zjistíte, že existuje celá řada dalších pomůcek i velkých strojů, které by vám tu a tam usnadnily práci. Jsou to různé řezačky, plotry, drátošičky nebo lisy. Každý si bohužel nemůžeme doprostřed obýváku postavit dvoumetrové pákové nůžky (papšer), a tak mě docela nedávno nadchla myšlenka sdílené knihařské dílny, kam si můžete za stroji dojít, když je zrovna potřebujete.

Rozpoznání směru vlákna materiálu

Už při plánování jakéhokoli projektu je třeba vzít v úvahu směr vlákna materiálů, se kterými budete pracovat. Zvlášť důležité je to tehdy, když plánujete některé materiály lepit k sobě. Při lepení musí být vlákna všech materiálů orientována stejně. Pokud by se křížila, dojde k tomu, že vlákna „táhnou“ proti sobě, což může způsobit nepěkné zkroucení vazby. Platí i to, že při vázání knihy by mělo být směr vlákna stránek rovnoběžný se hřbetem knihy, což zajistí příjemnější listování: stránky se budou v ruce otáčet přirozeně „samy“.

Existuje několik způsobů, jak u papíru rozeznat směr vláken. Za nejjednodušší považuji protáhnout dva přilehlé okraje papírů mezi nehty (obr. 1). Jeden okraj by měl zůstat téměř beze změny – ten je rovnoběžný se směrem vlákna (viz šipka b na obr. 2). Druhý okraj (kolmý na první) se po přejetí nehty zvlní, což značí, že vlákna papíru jsou vůči němu položena kolmo (viz šipka a tamtéž).

Při druhém způsobu zkoušíte postupně lehce ohnout list papíru (obr. 3 a 4, na obou obrázcích je směr vlákna naznačen velkou šipkou). V jednom směru by měl papír klást větší odpor (zde skládáte kolmo na směr vláken) a ve druhém směru (kolmém na první) by mělo být ohýbání snazší (zde leží vlákna rovnoběžně se skladem).

Pokud jde o knihařské plátno, je hlavní směr rovnoběžný s osnovou plátna a kolmý na útek. Ve směru útku plátno více pruží a při tahu se více natahuje, ve směru osnovy zůstává i při tahu téměř neměnné.

Lepení

V základních návodech používám disperzní lepidlo. Začít můžete s obyčejným Herkulesem, nebo si můžete sehnat třeba „pokročilejší“ lepidlo Ipacol. V závislosti na materiálu se dá lepit i dalšími způsoby – škrobem, klihem apod.

Lepidlo stačí nanášet na jednu ze slepovaných ploch. Pokud slepujeme rozsáhlejší plochy (např. při potahování desek), nanášíme lepidlo paprskovitě od středu ke krajům (obr. 5). Jednou rukou papír pevně přidržujeme, aby se neposouval po pracovní ploše a okraje se z druhé strany od lepidla nezašpinily. Nespěcháme a necháváme papíru čas, aby lepidlo lehce vsákl a zvláčněl; bude se s ním pak lépe pracovat. První vrstvička lepidla by měla sloužit právě k napuštění a změkčení papíru, druhá vytvoří na jeho povrchu pokud možno stejnoměrný tenký film.